Patří ke starověkému Egyptu stejně jako faraoni a pyramidy, přesto však není tak slavná. Lenoška je kusem nábytku s bohatou historií, ideálním tvarem respektujícím proporce lidského těla a přitažlivým designem.
Lenoška je jedním z nejpohodlnějších kusů nábytku na relax. Tento solitérní kousek může mít různé tvary – od jednoduchých nečalouněných konstrukcí až po kypré křivky – a vyrábět se může z nejrůznějších typů materiálů, včetně kovu, dřeva nebo plastů. Lenoška je ideální volbou pro sledování televize, oddych při čtení nebo poobědní odpočinek. Některé modely už mají v čalounění integrované praktické boční kapsy na časopisy nebo knihy. Tento relaxační nábytek slouží k regeneraci sil během dne a člověk by z něj měl vstát oddychnutý a příjemně naladěný.
Mezi lůžkem a židlí
Původní název lenošky chaise longue (v překladu dlouhá pohovka) pochází z francouzštiny. Její hlavní charakteristikou je vysoké opěradlo a konstrukce s vyvýšenou částí pro nohy, která supluje úlohu taburetu. Díky tvaru podepírajícímu nejvíce zatížené partie, tedy bederní a krční část páteře, poskytuje zdravý relax. Konstrukcí i svým použitím je lenoška jakýmsi plynulým přechodem mezi lůžkem a židlí. Navzdory limitující podmínce tvaru, který se má maximálně přizpůsobit lidskému tělu, jde v podstatě o variabilní druh nábytku.
Lenoška jako součást společenského života
I když dnes lenošku typologicky řadíme k sedacímu nábytku, její primární způsob používání je v hlubokém sedě až v leže. Jejím nejbližším příbuzným z řad nábytku je tak pohovka, s kterou má společné některé črty. Pokud bychom se chtěli po stopách „šezlongu“ vydat do historie, dostali bychom se až do období faraonského Egypta, kdy však nerozlišovali postele na noční a denní spaní a obě používali ke stejným účelům. Od této doby se podoba a použití lenošky prolínají s postelí na každodenní spaní. Tento typ nábytku by se dal najít dokonce i u Sumerů. Velké oblibě se těšil i ve starověkém Římě, kde ho nazývali římským lehátkem. V antickém Řecku byly lenošky vnímány jako denní lůžka nadzvednutá nad úroveň stolů a byly využívány při hodování nebo slavnostech.
Znovuzrození na královském dvoře
Lenoška na sebe strhla pozornost hlavně v 17. století ve Francii, kde poskytovala příjemné posezení především ženám, kterým tehdejší barokní móda diktovala bohatě vyztužené sukně a vysoké paruky, což bylo – pochopitelně – nepohodlné a pohyb omezující. Chaise longue jim poskytoval dostatečně pohodlnou opěrku hlavy a sedadlo protažené do délky a mírně také do šířky. Tato poloha těla je nejen pohodlná, ale i zdravá, zvlášť pokud se bavíme o nohách vyvýšených nad úroveň pánve. Čím více se při sezení přibližujeme poloze v leže, tím lépe se uvolňuje i naše svalstvo. Lenošce se dnes dostává zasloužené pozornosti, i když v našich zemích není až tak rozšířená. Jako solitér totiž potřebuje dostatek prostoru a zároveň nepatří k druhům nábytku, které nutně potřebujeme pro život, na rozdíl od klasické postele nebo gauče.
Nejen do moderního interiéru
Pravděpodobně nejznámější lenošku na světě navrhl Le Corbusier. Jeho chaise longue LC4 z roku 1928 s perfektní ergonomií a geometrickou čistotou patří mezi ikony modernistického nábytku. Inspiroval se lenoškami z 18. století, které se používaly na relaxaci, konverzaci i spaní, a právě i díky němu zažívá chaise longue své silné období i v 21. století. Svůj výtvor označil jako „stroj k relaxaci“. Přestože prostorová náročnost tohoto nábytku je o něco větší než v případě křesla, jeho nesporné klady a přitažlivý design ho předurčují hlavně do moderních interiérů.
Na trhu ale najdete i modely multifunkčních lehátek, které díky materiálovému vyhotovení zapadnou i do jinak laděných interiérů. Jednodušší lenošky působí jako křesla s podhlavníkem a prostorem na vyložení nohou, rafinovanější modely nabízejí měkké čalounění, s kterým tělo doslova splyne v jedno.
